Můj milý deníčku,

je mi 13 a nastupuji na gympl. Cítím, že jsem něčeho dosáhl. Cítím, že jsem už velký kluk. Rozumím si víc s dospělými než s vrstevníky. Vlastně si rozumím ještě se spolužáky. Jsou na tom totiž stejně.

MMD, je mi 15 a držím v ruce svůj první občanský průkaz. Nerozumím si s dospělými. Přesto chci být dospělý a chci to HNED!

MMD, je mi 18 jsem konečně dospělý! Juchů!

MMD, je teplá letní noc a já se na neosvětleném kole řítím městem, které dobře znám. Připadám si jako rebel. Vezu dárek pro dívku, kterou zbožňuji. Jsem zamilovaný rebel. Dárek je přijat a… nic z toho není. Jedu zpět trochu rozčarován z toho, že mise byla úspěšná, leč očekávání nebyla naplněna. Na svém neosvětleném kole končím ve spáru měšťáků (rozuměj policie) a domů si se svými nenaplněnými ideály odvážím i pokutu za 200 Kč. Je mi 20 a připadám si jako idiot.

MMD, je mi 22 a právě končím vůdcovský kurz, na kterém jsem se hodně naučil. Připadám si hodně dospělý, víc než po maturitě nebo po nástupu na vysokou. Opravdu toho i víc umím a to se mi určitě bude hodit. Na příštích skautských schůzkách musím vyzkoušet spoustu nových prvků. Zatím si docela rozumím s těmi 13-tiletými kluky. S těmi 15-tiletými je to horší...

MMD, končím vysokou. Konečně. Jsem na vrcholu možností i sil. A taky mám už druhou občanku. Co mám vlastně ještě před sebou?

MMD. Je mi 27 a kdysi absolvovaný vůdcovský kurz jsem letos pomáhal organizovat. Většina mých přátel řeší samé dospělé kauzy – vlastní bydlení, bydlení pro rodinu, svatba, založení rodiny… Mě tyto „dospělácké“ starosti míjí. Baví mě jim v řešení pomáhat, ale sám si na to nepřipadám dost dospělý, zralý. Pořád si ještě připadám si jako kluk, fracek, který už o světě všechno ví a nechce mu dát šanci, aby ho něčím překvapil. Pořád si ještě dobře rozumím s některými spolužáky (a spolužačkami). Jsou na tom totiž stejně. A pořád si připadám jako idiot.

MMD, kdy už budu konečně dospělý?

Jak jsem vyrazil do Prahy na koncert

Nářez! Bomba! Divím se, že ten Průmyslový palác na nás nespadl! Koncert Offspring byl výborný! Víří mi v hlavě tolik dojmů, že vlastně ani nevím kde začít. Hm...

Začalo to tím, že jsem se konečně dovolal Otovi. Asi po třech týdnech shánění někoho, kdo by jel se mnou na ten koncert, jsem se konečně dovolal. Ota naštěstí zrovna sháněl náhradu za kamaráda, který má v práci nadřízenou čůzu a zatrhla mu dovolenou. Takže mi odpadla starost o lístky i odvoz. A druhý den se mohlo jet.

Cesta do Prahy probíhala v pohodě. Byli jsme tři, já, Ota a Tom a měli jsme u sebe jen jedno cd Offspring, zrovna to první, ze kterého nehrajou ani jeden hit. Poslechli jsme si ho asi během půl hodiny, když začlo hrát znovu, už jsme na to neměli nervy. Blížili jsme se k hlavnímu městu a to byla teprve síla. Navigace nás dovedla do Holešovic, ale Průmyslový palác najít neuměla. Tady nastoupily naše chabé vzpomínky na Prahu v době školního výletu ve čtvrťáku. A výstaviště jsme našli. Další quest byl najít parkoviště. Stačilo jednou špatně odbočit a už z toho byl parádní flastr. Teda mohl být, ale naštěstí měl ten měšťák pochopení pro ztracené Zlíňáky uprostřed Prahy a spokojil se s pěti stovkama. Zaparkovali jsme u Tesla Areny a vyrazili do nejbližší hospody na pizzu a pivo.

První předkapelou byly Rybičky 48 a druhou Clou. Ač jsou Clou známější a populárnější, Rybičky dokázaly udělat lepší punkovou atmosféru. Přece jen měla ten večer vystoupit legenda neopunku. Takže Clou jsme jakž takž přetrpěli u stánků s občerstvením před halou, kde přece jen nebylo takové vedro jako uvnitř. Pak už jsme ale dovnitř museli. Bylo tam jako v sauně, ale tričko vydrželo být ještě chvíli suché. Teda dokud nezačali hrát Offspring. Už prvním hitem dali najevo, že to dneska bude nářez - All I Want. Pak přišly starší i novější pecky. Největší radost jsem měl z těch starších z alb Smash a Americana a trošku mě mrzelo, že z Ixnay On The Hombre hráli jen All I Want. Už od prvních tónů se vzadu rozjelo pogo, které využilo pár siláků, aby se prorvali dopředu. Ostatním to ale zas tolik nevadilo, občas někdo do někoho strčil, ale to se na punkových koncertech stává. Pařba trvala necelou hodinu a půl, kapela stihla zahrát asi 20 songů a zpěvákovi už u přeposlední skladby trochu selhávaly hlasivky. Po koncertě jsme se doslova koupali ve vlastním potu. Byla to prostě síla. (Trošku z jiného soudku - dost mě potěšilo, že se kapela vrátila k vizáži z konce 90. let, přestože už nemají tak úplně mladický vzhled :-))

Na parkovišti jsme naivně čekali, že se ten přívalový proud aut zastaví nebo skončí a my se nebudem muset tlačit ve frontě u výjezdu. Bylo to marné a po inhalaci hektolitrů výfukových plynů nám konečně došla trpělivost. Zatímco Průmyslový palác navigace neuměla, nejbližší benzínku na Praze 8 našla bez problémů. Pak nás ještě protáhla několika zapadlými uličkami a mohli jsme vyrazit po dálnici zpátky. Přestože jsme se měli u řízení střídat, Tom to vzal na sebe a celou cestu odřídil sám. Takže jsem se mohl nechat unést do říše snů, ze které mě definitivně vytrhl ten tankodrom, co si říká D1 mezi Brnem a Vyškovem. Teda ani kolem třicátého kilometru to nebylo nijak slavné, ale tohle bylo fakt jako horská dráha. Dál už ale cesta probíhala v klidu a doma jsem mohl být ve tři ráno. Skvělá akce. Jen hlasivky to trochu odnesly...

Kurz pro budoucí vůdce

Je to už nějaký pátek, co jsem se stal členem instruktorského týmu skautského vůdcovského kurzu. Pravda, nezastávám žádnou z důležitějších funkcí a kromě občasného baviče, zdravotníka a bodyguarda dělám práce všeho druhu.

Dnes jsem se vrátil ze druhé části našeho kurzu, tentokrát téměř desetidenního letního tábora a mám z toho fakt dobrý pocit. Co dobrý, přímo skvělý! Naší snahou nebylo účastníky jen něco naučit, i když bez toho se žádný kurz neobejde. Naší snahou bylo také vyvolat v jejich duších zmatek a pak jej zase urovnat. Snad jim to pomohlo, aby si udělali jasno sami v sobě. A tak nějak cítím, že se nám to podařilo.

A i když jsem unavený, páč jsme toho zrovna moc nenaspali, i když mám pořád na sobě barevné fleky z poslední bláznivé aktivity (se kterými si neporadila ani pořádně horká sprcha), přesto všechno se cítím nabitý energií a nezdravým optimismem. Dobrou noc :-)

Vítěz!?

Dokázal to! Zvítězil! Po dlouhé Cestě a nesčetných bolestech a strastech konečně překonal Cílovou linii. Teď jej čeká Nirvána, to nekonečné blaho. Bude se vyhřívat ve slunci svého úspěchu a užívat si jásot svých obdivovatelů. Takové vítězství si přece zaslouží oslavit. Ale...
Ale nic takového tam nebylo.
Ano, konečně se dostal za svůj Cíl. Muž se otočil a pořádně si tu ceduli prohlédl. Ta cedule tam byla dlouho. Tak dlouho, že už si nepamatuje, kdy ji spatřil poprvé. Byla tehdy dokonce tak velká, že ji viděl i přes jiné cedule, menší cíle. Už dávno se tedy rozhodl, že dojde až k ní a za ni. A vyrazil.
Nebyla to jednoduchá Cesta, neboť menší cíle často odváděly jeho pozornost a některé jej dokonce sváděly z Cesty. Časem si také uvědomoval, že Cíl není tak zřetelný, jak se zdálo. Ale to mu nevadilo. Překonával překážky a každým krokem se blížil k ceduli víc a víc. Jen kdesi vzadu v hlavě mu rašilo malé podezření. Zdálo se mu totiž, že se překonáváním malých cílů se cedule Cíle zmenšuje. Ale tehdy mu to nevadilo a naopak se těšil, že překonání cíle nebude tak náročné, jak se zprvu zdálo. A radoval se z toho. Byl tak nadšen, že se blíží k Cíli, že se už nedíval co je za ním.
Teď tam tedy byl. A popravdě, nebylo to tak úplně podle jeho představ. Nebyla tu Nirvána, úplný konec a naplnění, čekal jásot davů a uznání bohů. Ale za Cílem byla jen další cesta. Dokonce několik cest. Z této strany dokonce ta cedule nebyla ani tak vysoká, jak ji viděl když kráčel po Cestě. Rozhlédl a hledal davy, které by oslavovaly jeho úspěch. Ale nebyl zde nikdo, kromě malého zástupu známých tváří, které spíše pochvalně mručely, než aby propukaly v hysterické záchvaty obdivu.
Muž byl zmatený a rozčarovaný. Co se to děje? Není to snad ten Cíl, který viděl? Copak si jej spíše vysnil, copak se realita tak odlišná od jeho představ, od Cíle v jeho mysli? Chtěl odpovědi, ale kdo mu je dá? Zeptal se Staršího muže - mohlo mu být asi tak dvakrát tolik, co bylo jemu - který tvořil nemalou část tohoto malém hloučku: "Kde to jsem? Je to opravdu Cíl?"
"Ano, je" odpověděl Starší muž, "dosáhl jsi Cíle a já Ti gratuluji. Mnoho lidí na své Cestě nedojde až sem. Nyní si musíš vybrat jinou cestu a pokračovat v Pouti."
"Copak zde není konec Cesty? Myslel jsem, že když dojdu až sem, bude ze mě konečně někdo. Že konečně dokážu, že jsem Muž! Proč zde tedy není nikdo, kdo by to ocenil. Čekal jsem něco jiného..."
"Jsi Muž a dokázal jsi to. Ale není zde nikdo, neboť ti, kteří Cíl překonali, odešli hledat další cíle. A ti, kteří se sem ještě nedostali, tady nemohou oslavovat tvůj úspěch. Jestli chceš jejich uznání, musíš jít Ty za nimi. Ale pozor! Dokázal jsi, že jsi Muž, ale tím jsi jen pro ty, kteří sem ještě nedošli, nebo pro ty, kteří ještě nepřekonali jiné cíle. Ti, kteří už překonali jiné cíle, tě za Muže považovat nebudou, dokud se nedostaneš na jejich úroveň."
Muž chtěl ještě něco namítnout, ale Starší muž jej zarazil: "Ano, toto je konec Cesty. Ale není to konec tvé Pouti. Tvá Pouť je daleko delší než jen jedna cesta. A skončí tehdy, až Slunce přejde oblohu."
Muž se podíval na Slunce, jako by jej spatřil poprvé. Ale ono tam přece bylo vždy. Vždy tam bylo... A pak si to uvědomil! Ano, bylo tam vždy a nikdy nezapadlo! Jen dříve bylo níž, ale jak kráčel po Cestě, stoupalo Slunce výš a výš na oblohu. Nyní už stálo vysoko, ale přece jen nebylo ani v polovině své pouti. Pouť! Poznání zasáhlo Muže jako blesk. Tak je to tedy! Ani poznání však nedokázalo zahnat rozčarování. Nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Chtěl se posadit a sedět, cítil se unavený a chtěl si odpočinout. Ale přistoupil k němu Starší muž.
"Vstaň. Musíš pokračovat v Pouti."
A tak Muž vstal a šel. Ale šel bez cíle, neboť se k žádnému cíli nerozhodl. Loudal se Krajinou s cestami, ale přesto nešel po žádné z nich. Když se zadíval do dáli, viděl další cedule s cíli, ale byly tak daleko, že nedokázal přečíst žádnou z nich. A když se díval zpět, jeho starý Cíl byl pořád ještě blízko. Téměř se od něj nevzdálil, přestože se loudal už hodně dlouho.
Tu k němu opět přistoupil Starší muž a Muž žasnul nad jeho rychlostí. Během několika vteřin překonal tu vzdálenost, kterou Muž urazil od jejich posledního setkání za tak dlouhý čas.
"Nemáš cíl. Pořád jsi připoutaný ke svému starému Cíli a nechceš se od něj vzdálit. Musíš se rozhodnout pro jednu z cest, jinak nedojdeš nikam."
Měl pravdu. Muž věděl, že má Starší muž pravdu a štvalo ho to. Ale mnohem víc ho štvalo, že to MUSÍ udělat. Ale nechtěl. Starší muž ho tedy nechal být a opět jen několika kroky překonal horizont.
Muž se díval do dáli na cedule s cíly cest, ale pořád ještě nedokázal žádnou z nich přečíst. Má se snad vydat za některou z nich naslepo? Pak ale spatřil ceduli, kterou dokázal přečíst, přestože byla dál než ostatní. Sice jí tak úplně nerozumněl, ale ani svému starému Cíli tak úplně nerozumněl, dokud nedošel až k němu. Vlastně mu tato cedule v mnohém připomínala jeho starý Cíl, a přece to nebyl on. Chvíli se rozhodoval, zda je to opravdu ta správná cesta, ale pak si uvědomil, že vlastně nemá co ztratit.
Rozhodl se a vykročil.

Italo-rakouské postřehy

Lyžařský výlet do Dolomit s Východomoravskou lesní školou byla taková menší dovolenka. Až na to brzké vstávání a časový harmonogram, který bylo nutné dodržovat. A tu dřinu. A zničené nohy a celkovou drahotu a počasí... Ale jinak to bylo dobré, fakt! :-) Projíždějíc krásnými scenériemi jižního Tyrolska mě napadlo pár postřehů:

1. Není moc dobré pořádat lyžařský výlet do Alp v době jarních prázdnin Jihomoravského kraje. Interval semaforu v městečku Poysdorf asi 20 km za hranicemi s takovým zájmem o kraje rakouské evidentně nepočítal, a tudíž se za ním vytvořila asi dvacetikilometrová pomalu jedoucí kolona. Popojíždění veltlínskou vinařskou oblastí jsme si zpříjemnili počítáním polního zvířectva.

2. Rakušani a Italové mají super dálnice. O tom žádná, tunely skrz hory a kvalita silnic zkracují cestu maximálně. Ověřili jsme si to už na cestě tam, když jsme se rozhodli placeným tunelům vyhnout. V době kdy už nevíte jak si v autobuse sednout, dělají dvě hodiny sakramentský rozdíl.

3. Dálnice jsou super a ani na kvalitu okresních silnic není možno moc nadávat. Nemůžu si vzpomenout na jedinou díru na silnici, která by narušila komfort dopravy autobusem až ke sjezdovce. Jen hlavní tahy podhorskými městečky by nemusely vést tak klikatými uličkami, že se tam jen málokterý autobus nevzpříčí a nezablokuje dopravu oběma směry.

4. Italové v Dolomitech dělají dobré pivo. Dá se bez problémů srovnat s naším a pije se taky dobře, ale musí tam na něj mít aspoň 50% spotřební daň. I když možná ne, jestli se tam cena piva odvozuje od průměrného platu jako u nás (z našeho průměrného platu lze pořídit 1000 průměrných nepodměrečných piv). Pro našince je však cena 4 éčka za kus trochu moc.

5. A dost bylo pesimismu. Nejsem žádný extrémní lyžař a na lyžovačce v Dolomitech jsem byl taky poprvé, takže mě přímo uchvátily italské lyžařské areály. Ty sjezdovky za to opravdu stojí, i když březnový termín dva týdny před koncem hlavní sezóny se na nich už podepsal. Pořád jsem si ale zalyžoval tak, jak se mi to nepodařilo od prváku na gymplu.

6. Ital nezná ten zázrak... O pivu už jsem se zmínil a italové jsou opravdu mistři v přípravě těstovin všeho druhu. Ale byli jsme rádi za naše lesoškolácké kuchaře, protože Čech bez pořádného kusu masa moc dlouho nevydrží.

7. Po večerech jsme si dobře zapařili a i přes ubytování v pastoračním domě olomoucké arcidiecéze jsme se nevyhli pikantním písním. Jen "farářu, farářu, gatě sa ti pářů..." jsme zpívali trochu tišeji.

8. Rakušáci se od nás příliš neliší. Čím dražší auto, tím menší ohledy. Z řidičů, kteří zaparkovali na odpočívadle na místech pro invalidy, nebyl invalidní ani jeden. Taky jsme byli svědky podivného dealu - blíže neurčený balíček za blíže nespecifikovanou tašku. A když za sebou jeden z řidičů táhl odér jak ku...n kufr, raději jsme na jeho návrat nečekali.

Ještě nevím, zda se do zimních Dolomit vypravím i příště. Páč mám trochu pocit, že tuhle akci může překonat jen máloco. Ale asi jo :-)

Okouzlen šumnou Olomoucí,

jsem se vracel ze skautsko-historického semináře. Ve dne je to krásné město, ale v noci (a zvlášť během zkouškového období, když chybí hlavní prvek studentského města - studenti) je přímo okouzlující. Neoplývá rušivými neony, ulice v centru úzké tak, že do té nejširší se vejdou jen dvě tramvajové koleje a dva chodníky. Staré domy se zdobenou fasádou doplněné ještě staršími kostely a chrámy. Připomíná starou Prahu z dob Rychlých šípů. Takto jsem si vždy představoval Stínadla. To město na mě zapůsobilo a to jsem absolvoval jen několikaminutovou cestu z nádraží do centra a zpět. Hm, asi bych tam mohl zavítat častěji.

Nový vzhled, starý KOPR

KOPR vládne světu blogerů. Vzhledem k tomu, že jako první podlehla Liga proti KOPRu, není se čemu divit. Není to ani tak důvod k nečinnosti, jako spíše výmluva a musím přiznat, že v mém případě se to zdaleka netýká jen blogu. Příliš nepomohla ani změna vzhledu, k nové vlně psaní mě to zrovna nevybudilo. Možná bych si mohl podat přihlášku do dnes tolik populárního klubu Procrastination a asi by mě bez váhání vzali, ale neudělám to. Jsem na to moc líný.

Proto vyhlašuji Válku proti KOPRu!!! Na lenocha je to dost odvážné rozhodnutí, ale naštěstí jsem za něj zodpovědný jen částečně. A ač jsem byl donucen okolnostmi, ač si nejsem moc jistý vítězstvím, přesto se budu snažit potírat KOPR ve všech jeho podobách. A co se týče tohoto blogu, budu se snažit uveřejňovat více článků a ve všech kategoriích. Howgh!

Berounka s lekcí slovenčiny

Není v poslední době rok, co bych nebyl někde na vodě. I letos jsem se rozhodl tento řetěz neporušit a dostal jsem se tak do pozice Velkého pádla - organizátora vodáckého dobrodružství. Výběru řeky předcházelo dlouhé stanovování termínu tak, aby vyhovoval co nejvíce otrokovickým účastníkům (i tak to nakonec nebylo ideální) a mohl jsem se vrhnout na tu řeku. Letos jsem se rozhodl pro "Mekku všech vodáků" nebo také "Starou řeku", Berounku.

Už při stanovování trasy jsem se trochu zarazil nad kilometráží. Podle kilometráže a počtu jezů (a také podle varování některých zkušenějších vodáků a vodaček) to vypadalo alespoň zpočátku na ukrutně línou řeku. Nedal jsem se však tímto odradit a hlavně - všichni jsme chtěli zkusit něco nového. Tak se jelo. Bylo nás celkem deset, což se nakonec ukázalo jako dobrý a dostačující počet (zejména pokud šlo o poměr alkoholiků a lahví tvrdého). Pohodlně jsme se však vešli do dvou aut. Poprvé jsem se se svou felicií vydal na D1 a musím říct, že si ten zážitek v nejbližší době znova nedopřeju. Druhé auto řídila dvojice slovenských vodáků (resp. vodák a vodačka). Cestou jsme postupně rezignovali na návštěvu Křivoklátu ještě toho dne, Praze jsme se sice vyhli, ale i tak byla časová ztráta dost velká. Také díky slovenské navigaci jsme neustále žasli nad krásami i hrůzami silnic v Čechách. Do kempu v Chrástu u Plzně jsme však dorazili v pořádku a večer vše řádně zapili.

Druhý den pak začala naše plavba. Do barelů jsme sbalili to nejpotřebnější, zbytek zůstal v autech v kempu a mohlo se vyplout. Hlavně první den byl docela krizový, nejen že to neteklo, navíc na nás doslova tekla proudem voda z nebe. Jak pak poznamenal slovenský soulodník Maťo: "Keby sme boli triezvi, tak nedoidem." A podle tohoto hesla jsme se řídili i v dalších dnech i přes výrazné zlepšení počasí (v neděli dokonce občas svítilo slunce :-D). Během tří dnů jsme překonali téměř 60 km většinou stojaté vody, vypili hektolitry chlastu (převážně na zahřátí) a naučili se několik květnatých slovenských frází.

Cestou jsem pak neustále přemýšlel nad tím, proč je Berounka tak oblíbená a vychvalovaná, když to sakra vůbec neteče?! Hlavně podle počtu chat na březích řeky mi pak došlo, že tento názor šíří hlavně jejich obytatelé. Bezpochyby tam má chatu aspoň půlka Prahy. Mít chatu u vody je sice romantické, ale řeka je líná a k vodákům nevlídná. Celkově to ale byla plavba/pařba dobrá, atmosféra byla skvělá a všichni jsme si to dost užili.