Nářez! Bomba! Divím se, že ten Průmyslový palác na nás nespadl! Koncert Offspring byl výborný! Víří mi v hlavě tolik dojmů, že vlastně ani nevím kde začít. Hm...
Začalo to tím, že jsem se konečně dovolal Otovi. Asi po třech týdnech shánění někoho, kdo by jel se mnou na ten koncert, jsem se konečně dovolal. Ota naštěstí zrovna sháněl náhradu za kamaráda, který má v práci nadřízenou čůzu a zatrhla mu dovolenou. Takže mi odpadla starost o lístky i odvoz. A druhý den se mohlo jet.
Cesta do Prahy probíhala v pohodě. Byli jsme tři, já, Ota a Tom a měli jsme u sebe jen jedno cd Offspring, zrovna to první, ze kterého nehrajou ani jeden hit. Poslechli jsme si ho asi během půl hodiny, když začlo hrát znovu, už jsme na to neměli nervy. Blížili jsme se k hlavnímu městu a to byla teprve síla. Navigace nás dovedla do Holešovic, ale Průmyslový palác najít neuměla. Tady nastoupily naše chabé vzpomínky na Prahu v době školního výletu ve čtvrťáku. A výstaviště jsme našli. Další quest byl najít parkoviště. Stačilo jednou špatně odbočit a už z toho byl parádní flastr. Teda mohl být, ale naštěstí měl ten měšťák pochopení pro ztracené Zlíňáky uprostřed Prahy a spokojil se s pěti stovkama. Zaparkovali jsme u Tesla Areny a vyrazili do nejbližší hospody na pizzu a pivo.
První předkapelou byly Rybičky 48 a druhou Clou. Ač jsou Clou známější a populárnější, Rybičky dokázaly udělat lepší punkovou atmosféru. Přece jen měla ten večer vystoupit legenda neopunku. Takže Clou jsme jakž takž přetrpěli u stánků s občerstvením před halou, kde přece jen nebylo takové vedro jako uvnitř. Pak už jsme ale dovnitř museli. Bylo tam jako v sauně, ale tričko vydrželo být ještě chvíli suché. Teda dokud nezačali hrát Offspring. Už prvním hitem dali najevo, že to dneska bude nářez - All I Want. Pak přišly starší i novější pecky. Největší radost jsem měl z těch starších z alb Smash a Americana a trošku mě mrzelo, že z Ixnay On The Hombre hráli jen All I Want. Už od prvních tónů se vzadu rozjelo pogo, které využilo pár siláků, aby se prorvali dopředu. Ostatním to ale zas tolik nevadilo, občas někdo do někoho strčil, ale to se na punkových koncertech stává. Pařba trvala necelou hodinu a půl, kapela stihla zahrát asi 20 songů a zpěvákovi už u přeposlední skladby trochu selhávaly hlasivky. Po koncertě jsme se doslova koupali ve vlastním potu. Byla to prostě síla. (Trošku z jiného soudku - dost mě potěšilo, že se kapela vrátila k vizáži z konce 90. let, přestože už nemají tak úplně mladický vzhled :-))
Na parkovišti jsme naivně čekali, že se ten přívalový proud aut zastaví nebo skončí a my se nebudem muset tlačit ve frontě u výjezdu. Bylo to marné a po inhalaci hektolitrů výfukových plynů nám konečně došla trpělivost. Zatímco Průmyslový palác navigace neuměla, nejbližší benzínku na Praze 8 našla bez problémů. Pak nás ještě protáhla několika zapadlými uličkami a mohli jsme vyrazit po dálnici zpátky. Přestože jsme se měli u řízení střídat, Tom to vzal na sebe a celou cestu odřídil sám. Takže jsem se mohl nechat unést do říše snů, ze které mě definitivně vytrhl ten tankodrom, co si říká D1 mezi Brnem a Vyškovem. Teda ani kolem třicátého kilometru to nebylo nijak slavné, ale tohle bylo fakt jako horská dráha. Dál už ale cesta probíhala v klidu a doma jsem mohl být ve tři ráno. Skvělá akce. Jen hlasivky to trochu odnesly...
Začalo to tím, že jsem se konečně dovolal Otovi. Asi po třech týdnech shánění někoho, kdo by jel se mnou na ten koncert, jsem se konečně dovolal. Ota naštěstí zrovna sháněl náhradu za kamaráda, který má v práci nadřízenou čůzu a zatrhla mu dovolenou. Takže mi odpadla starost o lístky i odvoz. A druhý den se mohlo jet.
Cesta do Prahy probíhala v pohodě. Byli jsme tři, já, Ota a Tom a měli jsme u sebe jen jedno cd Offspring, zrovna to první, ze kterého nehrajou ani jeden hit. Poslechli jsme si ho asi během půl hodiny, když začlo hrát znovu, už jsme na to neměli nervy. Blížili jsme se k hlavnímu městu a to byla teprve síla. Navigace nás dovedla do Holešovic, ale Průmyslový palác najít neuměla. Tady nastoupily naše chabé vzpomínky na Prahu v době školního výletu ve čtvrťáku. A výstaviště jsme našli. Další quest byl najít parkoviště. Stačilo jednou špatně odbočit a už z toho byl parádní flastr. Teda mohl být, ale naštěstí měl ten měšťák pochopení pro ztracené Zlíňáky uprostřed Prahy a spokojil se s pěti stovkama. Zaparkovali jsme u Tesla Areny a vyrazili do nejbližší hospody na pizzu a pivo.
První předkapelou byly Rybičky 48 a druhou Clou. Ač jsou Clou známější a populárnější, Rybičky dokázaly udělat lepší punkovou atmosféru. Přece jen měla ten večer vystoupit legenda neopunku. Takže Clou jsme jakž takž přetrpěli u stánků s občerstvením před halou, kde přece jen nebylo takové vedro jako uvnitř. Pak už jsme ale dovnitř museli. Bylo tam jako v sauně, ale tričko vydrželo být ještě chvíli suché. Teda dokud nezačali hrát Offspring. Už prvním hitem dali najevo, že to dneska bude nářez - All I Want. Pak přišly starší i novější pecky. Největší radost jsem měl z těch starších z alb Smash a Americana a trošku mě mrzelo, že z Ixnay On The Hombre hráli jen All I Want. Už od prvních tónů se vzadu rozjelo pogo, které využilo pár siláků, aby se prorvali dopředu. Ostatním to ale zas tolik nevadilo, občas někdo do někoho strčil, ale to se na punkových koncertech stává. Pařba trvala necelou hodinu a půl, kapela stihla zahrát asi 20 songů a zpěvákovi už u přeposlední skladby trochu selhávaly hlasivky. Po koncertě jsme se doslova koupali ve vlastním potu. Byla to prostě síla. (Trošku z jiného soudku - dost mě potěšilo, že se kapela vrátila k vizáži z konce 90. let, přestože už nemají tak úplně mladický vzhled :-))
Na parkovišti jsme naivně čekali, že se ten přívalový proud aut zastaví nebo skončí a my se nebudem muset tlačit ve frontě u výjezdu. Bylo to marné a po inhalaci hektolitrů výfukových plynů nám konečně došla trpělivost. Zatímco Průmyslový palác navigace neuměla, nejbližší benzínku na Praze 8 našla bez problémů. Pak nás ještě protáhla několika zapadlými uličkami a mohli jsme vyrazit po dálnici zpátky. Přestože jsme se měli u řízení střídat, Tom to vzal na sebe a celou cestu odřídil sám. Takže jsem se mohl nechat unést do říše snů, ze které mě definitivně vytrhl ten tankodrom, co si říká D1 mezi Brnem a Vyškovem. Teda ani kolem třicátého kilometru to nebylo nijak slavné, ale tohle bylo fakt jako horská dráha. Dál už ale cesta probíhala v klidu a doma jsem mohl být ve tři ráno. Skvělá akce. Jen hlasivky to trochu odnesly...
1 komentářů:
To musel být dobrý nářez.
John
Okomentovat