Docela jsem se bavil, když Linda psala pohled na Velikonoce z ženského hlediska (hlavně při té zmínce o kalhotkách, ke kterým se nikdo nechtěl přihlásit:-). Napadlo mě nabídnout pohled mužský, i když to si jistě umí každý představit - tatar, chození od baráku k baráku, nějaké ty vajíčka a sladkosti (u mladších), pokaždé panák slivovice, nebo nějakého jiného alkoholu (u těch ostatních). Dalo by se to vlastně i takto shrnout, ale bude u toho chybět ta legrace, kterou jsme si při tom užili. Takže to trošku rozvedu.
Na velikonoční pondělí jsem se docela těšil. Ne proto, že to je jediný tolerovaný způsob násilí mužů na ženách, ani proto, že jsem už předem očekával slivovici tekoucí proudem. Je to ale svátek, při kterém jde o setkávání lidí, obnovování starých a pozapomenutých známostí a utvrzování těch nových a nezapomenutelných. A pořád je tady ten symbol jara, symbolika příchodu té hezčí a psychicky nenáročnější části roku.
Základní sestava našeho šmigrustového týmu byla zpočátku jasná - já, brácha Jirka a Svaťa - jenže pak brácha prohlásil, že jeho přítelkyně tento svátek neuznává a že jdou do ZOO. A ve dvou je to docela nudné. Takže mě napadlo, jak jsou na tom se šmigrustem ostatní roveři (teda aspoň ti, které jsem během víkendu potkal). Medvěd a Mira už loni moc nechodili, ale spíš proto, že neměli s kým, takže se nenechali dlouho přemlouvat. Zkoušel jsem lanařit i Johna, ale ten dal dopoledne přednost zlínským kamarádkám. To nám ale už tolik nevadilo, čtyři je tak akorát a když brácha prohlásil, že s náma bude alespoň tu první hodinku, mohli jsem být spokojený úplně.
Čas zahájení jsem stanovil na 8:00. V 7:55 mi přišla sms od Medvěda, že dorazí později a v 8:00 od Miry, že u žide. Kolem čtvrt jsme byli čtyři, Medvěd psal cosi o půl devaté. Svaťova sestra tvrdě spala, o to tvrdší trest jsme jí slíbili na odpoledne, stejně tak sousedce Evě, která měla dojet z Prahy až ve středu. Jediný úspěch jsme zaznamenali u sousedky v pátém patře, kam jsme jeli víceméně na jistotu. Dostali jsme vajíčko a panáka. Poslední neúspěch byl ve vedlejším baráku u bývalé spolužačky Petry.
Před barákem jsme počkali na Medvěda a nastal čas zhodnocování zbraní. Já jsem měl tatar upletený při sobotním výletě na kolech k topolským stěrkáčům, Svaťa měl tatar z loňska a Medvěd měl pro jistotu tatary tři, nejmladší byl předloňský. Mira měl vařechu opentlenou jak májku a Jirka měl malou vařečku s vlastním jménem. Takto vyzbrojeni jsme tedy už oficiálně zahájili letošní šmigrust.
Už na první zastávce u bráchovy bývalé spolužačky Kristýny jsme ztvrdli asi čtvrt hodiny. Pak následovala moje bývalá spolužačka Eva, u té jsme ale pohoštění a pokec zvládli i ve dveřích, protože jsme měli v sobotu třídní sraz. Pak jsme se vydali směrem k nádraží, aby s náma mohl brácha ještě něco stihnout. Rozloučil se s námi až během besedy u skautky Jany.
Ranní Otrokovice se přímo hemžily skupinkami koledníků. Už na první pohled bylo poznat, kdo jde na výkon (tedy vymrskat co nejvíc během dopoledne), kdo na opici (tedy vypít co nejvíc) a kdo besedovat. Když jsme přecházeli od Jany k Šárce, chválil jsem zrovna kluky před námi, že pořád ješte chodí víc s tatary a taškami na sladkosti, než bez nich a od patníku k patníku. Jenže pak si Medvěd všiml, že mezi nimi kolují lahváče.
Po jedenácté jsme zahájili Baťovské kolečko - Syslík, Medvědova sestra Lenka, Zuzka, Zuzčina sestřenka Terka a Medvědova přítelkyně Katka. Skoro u všech to byly zastávky spíše na delší pokec, takže jsme z Baťova odjížděli až půl jedné. Předposlední byla moje býv. spolužačka Martina a vše jsme zdárně ukončili u Lindy (správně, to zdravé jádro roverského oddílu).
U Lindy bylo nejveseleji, zvlášť když Bartošáci přinesli kytaru, Linda vytáhla tu svou a jeden z nich se navíc prokecl, že umí hrát na mandolínu, která u Nádeníčků visí spíš pro okrasu. Takže se hlavně zpívalo (a k tomu přiměřeně taky pilo), dokud nebylo nutné se vydat na cestu k domovu (hlavně kluci ze Zlína chtěli být doma ještě za světla).
Na cestu domů mám mlhavé vzpomínky, ale nic zásadního se nestalo, to vím jistě. Ze slíbené pomsty Svaťově sestře nebylo nic, jednak jsme si na to nevzpomněli, jednak jsme na to neměli ani náladu (nebo spíš sílu). Do večera jsem si dal dvacet a usínal jsem s pocitem příjemného prožití celého dne. Doufám, že se těšíte na další rok. Já teda jo.
Na velikonoční pondělí jsem se docela těšil. Ne proto, že to je jediný tolerovaný způsob násilí mužů na ženách, ani proto, že jsem už předem očekával slivovici tekoucí proudem. Je to ale svátek, při kterém jde o setkávání lidí, obnovování starých a pozapomenutých známostí a utvrzování těch nových a nezapomenutelných. A pořád je tady ten symbol jara, symbolika příchodu té hezčí a psychicky nenáročnější části roku.
Základní sestava našeho šmigrustového týmu byla zpočátku jasná - já, brácha Jirka a Svaťa - jenže pak brácha prohlásil, že jeho přítelkyně tento svátek neuznává a že jdou do ZOO. A ve dvou je to docela nudné. Takže mě napadlo, jak jsou na tom se šmigrustem ostatní roveři (teda aspoň ti, které jsem během víkendu potkal). Medvěd a Mira už loni moc nechodili, ale spíš proto, že neměli s kým, takže se nenechali dlouho přemlouvat. Zkoušel jsem lanařit i Johna, ale ten dal dopoledne přednost zlínským kamarádkám. To nám ale už tolik nevadilo, čtyři je tak akorát a když brácha prohlásil, že s náma bude alespoň tu první hodinku, mohli jsem být spokojený úplně.
Čas zahájení jsem stanovil na 8:00. V 7:55 mi přišla sms od Medvěda, že dorazí později a v 8:00 od Miry, že u žide. Kolem čtvrt jsme byli čtyři, Medvěd psal cosi o půl devaté. Svaťova sestra tvrdě spala, o to tvrdší trest jsme jí slíbili na odpoledne, stejně tak sousedce Evě, která měla dojet z Prahy až ve středu. Jediný úspěch jsme zaznamenali u sousedky v pátém patře, kam jsme jeli víceméně na jistotu. Dostali jsme vajíčko a panáka. Poslední neúspěch byl ve vedlejším baráku u bývalé spolužačky Petry.
Před barákem jsme počkali na Medvěda a nastal čas zhodnocování zbraní. Já jsem měl tatar upletený při sobotním výletě na kolech k topolským stěrkáčům, Svaťa měl tatar z loňska a Medvěd měl pro jistotu tatary tři, nejmladší byl předloňský. Mira měl vařechu opentlenou jak májku a Jirka měl malou vařečku s vlastním jménem. Takto vyzbrojeni jsme tedy už oficiálně zahájili letošní šmigrust.
Už na první zastávce u bráchovy bývalé spolužačky Kristýny jsme ztvrdli asi čtvrt hodiny. Pak následovala moje bývalá spolužačka Eva, u té jsme ale pohoštění a pokec zvládli i ve dveřích, protože jsme měli v sobotu třídní sraz. Pak jsme se vydali směrem k nádraží, aby s náma mohl brácha ještě něco stihnout. Rozloučil se s námi až během besedy u skautky Jany.
Ranní Otrokovice se přímo hemžily skupinkami koledníků. Už na první pohled bylo poznat, kdo jde na výkon (tedy vymrskat co nejvíc během dopoledne), kdo na opici (tedy vypít co nejvíc) a kdo besedovat. Když jsme přecházeli od Jany k Šárce, chválil jsem zrovna kluky před námi, že pořád ješte chodí víc s tatary a taškami na sladkosti, než bez nich a od patníku k patníku. Jenže pak si Medvěd všiml, že mezi nimi kolují lahváče.
Po jedenácté jsme zahájili Baťovské kolečko - Syslík, Medvědova sestra Lenka, Zuzka, Zuzčina sestřenka Terka a Medvědova přítelkyně Katka. Skoro u všech to byly zastávky spíše na delší pokec, takže jsme z Baťova odjížděli až půl jedné. Předposlední byla moje býv. spolužačka Martina a vše jsme zdárně ukončili u Lindy (správně, to zdravé jádro roverského oddílu).
U Lindy bylo nejveseleji, zvlášť když Bartošáci přinesli kytaru, Linda vytáhla tu svou a jeden z nich se navíc prokecl, že umí hrát na mandolínu, která u Nádeníčků visí spíš pro okrasu. Takže se hlavně zpívalo (a k tomu přiměřeně taky pilo), dokud nebylo nutné se vydat na cestu k domovu (hlavně kluci ze Zlína chtěli být doma ještě za světla).
Na cestu domů mám mlhavé vzpomínky, ale nic zásadního se nestalo, to vím jistě. Ze slíbené pomsty Svaťově sestře nebylo nic, jednak jsme si na to nevzpomněli, jednak jsme na to neměli ani náladu (nebo spíš sílu). Do večera jsem si dal dvacet a usínal jsem s pocitem příjemného prožití celého dne. Doufám, že se těšíte na další rok. Já teda jo.
0 komentářů:
Okomentovat