Závod smíšených pocitů

Už tři roky v našem středisku v Otrokovicích vymýšlíme akci Zima jak ji neznáte. Původně se tak jmenovala celostátní akce, která měla propagovat skaut a skautské oddíly na veřejnosti, ale tato snaha vyzněla do ztracena (alespoň u nás teda jo). Protože nás to ale bavilo, vymýšlet a realizovat akci, která předváděla něco ze skautské činnosti i rodíčům, kteří jinak k nám často nechodí, chtěli jsme ji zopakovat o rok později. Jenže...

Týden nebo dva před plánovanou Zimou č. 2 jsme se zúčastnili prvního ročníku Mise Kalafuna. Tušíte správně, místo propagační akce, ze které si mohli děti i rodiče odnést hřejivý pocit u srdce (a v žaludku) a mrazem ošlehané tváře, jsme podnikli závod pro děti z Otrokovic (i neskauty). V jistém smyslu slova to byla také propagace, ale tentokrát jen mírná, nenásilná (a taky bez větších výsledků). Nechali jsme se prostě Kalafunou inspirovat a Zima jak ji neznáte 2006 se líbila jak organizátorům, tak účastníkům.

Není tedy divu, že jsme chtěli Zimu udělat znovu, tentokrát i pro skauty z jiných středisek. Avšak ráno mnoho dětí nepřišlo, nepřišly ani posily z jiných středisek, ani od otrokovických Tomíků. Už brzo jsme se měli dozvědět proč. Nicméně se přece jen nějací skauti ukázali a akce mohla být zahájena. Závodilo se v týmech a ve dvou věkových kategoriích a úkoly byly opravdu zajímavé a často i zábavné - objednat si v řeznictví hřebíky, přehrát nastrčené postavy v pohybových i intelektuálních hrách, vylovit zprávu v láhvi z vody, Ariadnina nit... Za každý splněný úkol získal tým obálku se zakódovanými pokyny k další cestě. Ale během akce se objevil úkol největší, který jsme v plánu neměli - urazit většinu závodu v dešti.

Dali jsme si na akci záležet, vše bylo připraveno dopředu, ale na jednu věc jsme přece jen zapoměli. Počasí. Zapoměli jsme vzývat a vzpomínat počasí, obávat se je jeho rozmarů, spoléhali jsme na jeho stálost, neměnnost a tedy i přízeň. Ale ta nepřišla. Místo toho ráno přišly bouřkové mraky a brzo po zahájení akce i déšť. A bohužel, jak je na akcích pro děti zvykem, kam chodí déšť, tam se příliš mnoho lidských stvoření zvaných děti nevyskytuje.

Také my jsme brzy pochopili, že mnozí z rodičů jistě ráno vycítili přítomnost deště v mracích nad Otrokovicemi. Výsledky studené sprchy se dostavily ještě během konání závodu. Všichni byli mokří a trochu i prochladlí, přestože déšť byl teplý, téměř jarní. Ale když jste celý mokří, nejraději byste byli už v teple klubovny a ne se potulovat někde venku, na dešti. A většina zmokla ještě před polovinou závodu!

Déšť dokáže změnit náladu během několika vteřin a skoro pokaždé k horšímu. Vždyť na dešti už shořely větší podniky, než nějaká skautská hra. Zvlášť jeden tým na tom byl psychicky tak špatně, že závod nedokončil - neprošel všemi povinnými stanovišti. Ale byl jediný, ostatní závod zvládli. Ale za jakou cenu...

Klubovna ke konci akce připomínala lazaret po bitvě u Slavkova. Každý se snažil co nejrychleji usušit a vládly zde smíšené pocity. Skoro všem se totiž akce líbila, ale tuto myšlenku hravě zastínila potřeba tepla a sucha u kamen, a ta vládla všem, soutěžícím i organizátorům z terénu. Ani famfáry vyhlášení vítězů a odměnění všech účastníků (neboť jich bylo tak málo, že na každého zbylo) nepřinesly radost do tváří na déle než pár minut. To když si každý vzpomněl na to, že na cestu domů se bude muset opět obléct do svých promočených šatů.

Celkově tedy letošní Zima jak ji neznáte vyzněla hodně naplano. Radost z dobře zvládnuté akce, z výher i překonání ne vždy lehkých úkolů se mísila s chladem mokrých vlasů na tvářích. A jaké tedy zbyly pocity? Byly hezké i nehezké a zároveň nebyly ani jedno, ani druhé. Jen smíšené...