V pátek a v sobotu se v Napajedlích konala akce Kalafuna 2007. Je to takový závod pro Rovery a Rangers, kde se namáhavý pochod střídá s obtížnými úkoly, zn. makačka na bednu. Byl to už druhý ročník a ten první jsme (bacha teď přijde trocha samolibosti) vyhráli. Na letošek jsme se hodně těšili, a díky velké účasti jsme mohli sestavit rovnou 2 závodní týmy. V prvním byli Zuzka, Tomáš, John a já, ve druhém Linda, Medvěd, Gonzáles a Jirka. Oba týmy dostaly úkol už týden před začátkem akce - vybrat ze 30 zbytečností 13 a ty si vzít s sebou. Ale byl v tom háček - 15 věcí bylo „ohodnoceno“ zátěží navíc. V Napajedlích oba týmy dopadly stejně - 3 kg na záda navíc za 6 špatně vybraných věcí. A navíc jsme všechny ty věci museli tahat s sebou.
Oproti loňsku, kdy se akce konala ve dne a podmínky ztěžoval místy hluboký sníh, jsme letos závodili v noci, bez sněhu, ale v mrazu, který zalézal za nehty. No, možná nebyl tak hrozný (voda v petkách se sice měnila v ledovou tříšť), možná to způsobilo, že jsem už od čtvrtka cítil útok nějaké virózy, takže jsem se občas zimnicí třásl jak osika. Ale o tom později.
Do místa konání akce jsme dorazili kolem půl sedmé v pátek večer. Pak jsme zhodnotili přinesené věci, zahráli několik představovaček a krátkou scénku, která měla představit náš tým. Zde jsme se dozvěděli, že týmy budou pouze čtyři, včetně těch dvou otrokovických, které byly navíc nejpočetnější. Náš tým se jmenoval Půl kila rezatých hřebíků, druhý otrokovický tým byli Hoblíci, roveři ze Zlína byli doslova Bez bab a napajedelský tým měl název Mrožovo oko.
Kolem deváté akce začala - temným pánem byl nám, upírům, dán úkol zbavit se svého prokletí pomocí kouzelného lektvaru. Přísady lektvaru ovšem byly rozmístěny po celých Napajedlích a záhadní alchymisté za jejich vydání vyžadovali splnění úkolů. Ty se nezdály příliš obtížné - pyramida z kamenů, vymýšlet slova ze zadaných písmen, sudoku, hádání vážné hudby, skládání obrázků, padající domino. Na posledním napajedelském stanovišti jsme vyluštili šifru a zjistili místo s posvátným pramenem jako základem pro lektvar - Svatá voda.
Teď teprve začala moje malá mizerie. Nemoc příliš člověku na síle nepřidá, takže už při zdolání kopce, na kterém sídlilo poslední stanoviště, mě postihla první únavová krize. Potřeboval jsem si chvíli odpočinout, ale jakmile jsem se zastavil, začala mi být hrozná zima, takže z deště pod okap. Cesta na Pohořelice byla taky dost namáhavá, takže za dědinou zas (krize). Tady musím vyzdvihnout psychickou pomoc ostatních v týmu, kteří spíše sjednotili tempo pochodu se mnou, než abych já sjednocoval tempo s nimi. Na Svatou vodu jsme dorazili pořád ještě jako první tým. Zde jsme měli fotografiemi zdokumentovat přípravu lektvaru a naši přeměnu v lidi. My jsme zde navíc nafotili i historii našeho „klanu“, což byl také jeden z úkolů. A taky jsem si tu zažil třetí krizi, ale nějak ztrácely na síle, asi jsem už neměl energii ani na pořádné krizování. Cestu zpátky jsme se rozhodli jít stejnou trasou, s malou přestávkou, krizí a snídaní (byly asi 3 hodiny ráno) na Pohořelicích. Do cíle jsme dorazili asi ve 3:45 a se zpoždění 35 minut za týmem Bez bab, který nás na Svaté vodě předběhl. Mrožovo oko dorazilo asi 20 minut po nás a za další půlhodinu přišli i Hoblíci. Ale nakonec se ukázalo, že čas nebyl důležitý.
Spali jsme asi do půl jedenácté. Kolem jedné byl oběd - bramborový guláš, asi ve dvě začalo všeobecné zhodnocování cest jednotlivých týmů podle fotografií. Nakonec proběhlo demokratické hlasování o vítězi akce, kterým se stal tým Hoblíci. Ale podle mě byl vítěz každý, kdo dokázal dorazit do cíle (tedy všichni).
Když jsme odjížděli, Linda se mě zeptala, jak je možné, že jsem to všechno vydržel (asi jsem musel vypadat dost špatně). Trochu jsem se nad tím zamyslel a tady je odpověď: Dokud jsem šel, tak to šlo. Kdybych tam někde teatrálně skončil v příkopu, asi bych zmrzl dřív, než by Lincoln nastartoval to své přibližovadlo. A proč jsem tam teda jezdil? Mě vlastně ani nějak nenapadlo, že bych nejel...
Nakonec bych chtěl poděkovat všem, co se na té akci podíleli, ať už jako organizátoři, nebo účastnili. Všichni (co se soustředili na jiné věci než já) říkali, že to bylo super, a to je dobře. Aspoň je proč se těšit na příští rok. Ale to už raději absolvuju zdravý, nebo vůbec :-)
Oproti loňsku, kdy se akce konala ve dne a podmínky ztěžoval místy hluboký sníh, jsme letos závodili v noci, bez sněhu, ale v mrazu, který zalézal za nehty. No, možná nebyl tak hrozný (voda v petkách se sice měnila v ledovou tříšť), možná to způsobilo, že jsem už od čtvrtka cítil útok nějaké virózy, takže jsem se občas zimnicí třásl jak osika. Ale o tom později.
Do místa konání akce jsme dorazili kolem půl sedmé v pátek večer. Pak jsme zhodnotili přinesené věci, zahráli několik představovaček a krátkou scénku, která měla představit náš tým. Zde jsme se dozvěděli, že týmy budou pouze čtyři, včetně těch dvou otrokovických, které byly navíc nejpočetnější. Náš tým se jmenoval Půl kila rezatých hřebíků, druhý otrokovický tým byli Hoblíci, roveři ze Zlína byli doslova Bez bab a napajedelský tým měl název Mrožovo oko.
Kolem deváté akce začala - temným pánem byl nám, upírům, dán úkol zbavit se svého prokletí pomocí kouzelného lektvaru. Přísady lektvaru ovšem byly rozmístěny po celých Napajedlích a záhadní alchymisté za jejich vydání vyžadovali splnění úkolů. Ty se nezdály příliš obtížné - pyramida z kamenů, vymýšlet slova ze zadaných písmen, sudoku, hádání vážné hudby, skládání obrázků, padající domino. Na posledním napajedelském stanovišti jsme vyluštili šifru a zjistili místo s posvátným pramenem jako základem pro lektvar - Svatá voda.
Teď teprve začala moje malá mizerie. Nemoc příliš člověku na síle nepřidá, takže už při zdolání kopce, na kterém sídlilo poslední stanoviště, mě postihla první únavová krize. Potřeboval jsem si chvíli odpočinout, ale jakmile jsem se zastavil, začala mi být hrozná zima, takže z deště pod okap. Cesta na Pohořelice byla taky dost namáhavá, takže za dědinou zas (krize). Tady musím vyzdvihnout psychickou pomoc ostatních v týmu, kteří spíše sjednotili tempo pochodu se mnou, než abych já sjednocoval tempo s nimi. Na Svatou vodu jsme dorazili pořád ještě jako první tým. Zde jsme měli fotografiemi zdokumentovat přípravu lektvaru a naši přeměnu v lidi. My jsme zde navíc nafotili i historii našeho „klanu“, což byl také jeden z úkolů. A taky jsem si tu zažil třetí krizi, ale nějak ztrácely na síle, asi jsem už neměl energii ani na pořádné krizování. Cestu zpátky jsme se rozhodli jít stejnou trasou, s malou přestávkou, krizí a snídaní (byly asi 3 hodiny ráno) na Pohořelicích. Do cíle jsme dorazili asi ve 3:45 a se zpoždění 35 minut za týmem Bez bab, který nás na Svaté vodě předběhl. Mrožovo oko dorazilo asi 20 minut po nás a za další půlhodinu přišli i Hoblíci. Ale nakonec se ukázalo, že čas nebyl důležitý.
Spali jsme asi do půl jedenácté. Kolem jedné byl oběd - bramborový guláš, asi ve dvě začalo všeobecné zhodnocování cest jednotlivých týmů podle fotografií. Nakonec proběhlo demokratické hlasování o vítězi akce, kterým se stal tým Hoblíci. Ale podle mě byl vítěz každý, kdo dokázal dorazit do cíle (tedy všichni).
Když jsme odjížděli, Linda se mě zeptala, jak je možné, že jsem to všechno vydržel (asi jsem musel vypadat dost špatně). Trochu jsem se nad tím zamyslel a tady je odpověď: Dokud jsem šel, tak to šlo. Kdybych tam někde teatrálně skončil v příkopu, asi bych zmrzl dřív, než by Lincoln nastartoval to své přibližovadlo. A proč jsem tam teda jezdil? Mě vlastně ani nějak nenapadlo, že bych nejel...
Nakonec bych chtěl poděkovat všem, co se na té akci podíleli, ať už jako organizátoři, nebo účastnili. Všichni (co se soustředili na jiné věci než já) říkali, že to bylo super, a to je dobře. Aspoň je proč se těšit na příští rok. Ale to už raději absolvuju zdravý, nebo vůbec :-)
1 komentářů:
Pěkné, pěkné... nebýt tam, škubu si vlasy zoufalstvím :o) Akorát je otázka, jestli to nebyl trochu hazard se zdravím, protože i my zdraví jsme toho měli plné kecky... btw opravdu jsi vypadal, že živý už zpátky do Napajedel nedolezeš ani po čtyřech, jinak bych ti přece u Svaté vody nenutila tu tatranku... soupeřovi... :o) Pořádně to vylež.
Okomentovat